Prečítané 3578x | 2

Na nejvyšší úrovni se neříká celá pravda


Na nejvyšší úrovni se neříká celá pravda

Nemám ráda teorie spiknutí. Připadají mi povětšinou uhozené. Ale jestli jsem se někdy setkala s něčím, co se „spiknutí“ alespoň v jakýchsi náznacích blížilo, pak je to čerstvé „odhalení tajné evropské tiskárny peněz“.

I když… jak se to s tím odhalením vezme. Pro lidi dlouhodobě se věnující otázkám fungování eura a eurozóny o žádné odhalení nejde; vždy věděli, že peníze se v eurozóně tisknou minimálně kontroverzními až nekalými způsoby. Ani nespočítám počet mých namíchnutých článků na tohle téma. Tiskárna evropských peněz také nebyla v pravém slova smyslu tajná. Tedy alespoň Evropská centrální banka (ECB) se snaží tvářit, jako by se nechumelilo. A přece tu něco nesedí…

Zkrátka v Německu vyšla studie pana Daniela Hoffmanna, který text napsal jako součást své doktorandské práce. Aniž bych zabíhala do technických podrobností, studie porovnala bilance jednotlivých národních centrálních bank s oficiálními údaji o měnové politice a zjistila, že nějakých 400 miliard jaksi zachází. Přesněji řečeno přebývá. Prostě v oběhu jsou peníze, které v něm být nemají. A jak už to bývá, pod svícnem bývá největší tma, takže na tenhle objev nebylo zapotřebí nijak extrémně vzdělaného, jako spíš zvědavě-šťouravého mozku.

Nejprve nikdo nevěděl, kde se tyhle peníze vzaly. Což je ovšem v měnové police… dost podivné. Pak se ale ukázalo, že za vším stojí trochu záhadný program s názvem ANFA. Nedá se o něm sice říct, že by byl v pravém slova smyslu tajný - také se ale o něm nedá říct, že by byl veřejný. Podle ECB prý jde o interní odborný dokument, do jehož podrobností veřejnosti nic není. (Aha.) (Tedy ona to ECB řekla trochu jinými slovy, ale význam byl stejný.) (Ale pokud je všechno tak čisté, v čem je tedy problém? Proč nezveřejnit detaily?)

Až doposud sice mnozí ekonomové nemohli ECB přijít na jméno, jenže téhle nové studii se podařilo něco, co se zatím osamoceným rebelům nedařilo: Totiž přitáhnout k praktikám ECB pozornost veřejnosti. Snad že předmluvu ke studii napsal v Německu velmi populární prezident vlivného mnichovského ekonomického institutu Ifo Hans-Werner Sinn, snad že to byla jedna z posledních kapek, se kterou pohár trpělivosti mnohých už začal přetékat. Každopádně o studii se najednou začalo psát v médiích. A je to vůbec poprvé, co pamatuji, kdy se o tisku peněz v eurozóně píše mezi řádky nikoliv s nádechem „to je ale dobře, že nás ta ECB zachraňuje“, nýbrž s nádechem „a není tohle náhodou průšvih…?“.

O tom, že se ECB skutečně šláplo na kuří oko, svědčí fakt, že vzápětí po zveřejnění studie se tato jindy asertivní instituce cítila „nucena“ na svých stránkách zveřejnit svou verzi o programu ANFA. Ale vysvětlení v textu nehledejte. Spíš než co jiného text mlží a mlží. O co tedy jde? Zjednodušeně řečeno: ANFA (Agreement on Net Financial Assets) je dohodou mezi ECB a jednotlivými národními centrálními bankami, která umožňuje národním centrálním bankám „vytvářet“ nové peníze, abychom tak řekli, z technických důvodů, nikoliv pro účely měnové politiky. Jenomže do těchto technických důvodů se dá schovat ledacos… A jestli něco doposud ECB otevřeně odmítá zveřejnit, pak je to limit, kolik peněz si takto jednotlivé národní banky mohou natisknout.

Čím víc se noříme do skromných informací dostupných o programu ANFA, tím to je pikantnější. Nejednou se totiž ukáže, že nejvíc vytištěných peněz se takto záhadně objevilo ve Francii, Itálii, Řecku a Irsku. Tedy v zemích, které měly a mají zásadní problémy se svými veřejnými financemi. (Pokud máte dojem, že o Francii jste jako o problémové zemi ještě neslyšeli, máte pravdu potud, že se o jejích problémech veřejně nemluví. To však neznamená, že je nemá.) A náhle se tak nabízí otázka, jestli náhodou jednotlivé národní centrální banky nemohly skrytě takzvaně monetizovat dluh svých národních vlád. Což by už nebyl jen průšvih. To už by byl… no, to slovo si každý doplní sám.

Zdá se vám, že 400 miliard eur je sice hodně, ale na velikost eurozóny ne zase tolikhodně? Pak vězte, že jsme se až dosud bavili jen o skryté části tisku peněz. Vedle toho ještě zcela přiznaně ECB od letošního března tiskne další 60 miliard eur měsíčně a nehodlá se zastavit dříve, než pustí do oběhu minimálně 1,5 bilionu eur.

Pokud vám to všechno ještě pořád připadá trochu nesrozumitelné, vězte, že je to vlastně docela jednoduché: Jde o to, že tisk nekrytých peněz je ze zatraceně dobrých důvodů zakázán, ale ECB neustále hledá, jak tento zákaz obcházet. Jednou z metod je kupříkladu vytvoření umělé poptávky po nějakém cenném papíru, tato umělá poptávka vyžene ceny cenného papíru vysoko, papír je pak nakoupen centrální bankou, a jelikož oficiálně má hodnotu, mohou proti němu být vydány peníze, které vypadají jako „kryté“. Ve skutečnosti jsou však kryté bezcenným papírem, čili jsou technicky vzato natištěny. Tento mechanismus je neustále v evropské měnové politice omílán na různé způsoby, ale logika zůstává stejná. V pozadí je snaha ECB dostat do oběhu víc peněz, protože podle některých ekonomických proudů by to mělo zrychlit hospodářský růst.

A já i řada zejména německých ekonomů se domníváme, že tento mechanismus je do vzdálenější budoucnosti obrovským rizikem. Vlastně jde o variaci na tisk peněz v předválečném Německu a následnou hyperinflaci, což zná každý jako odstrašující příklad. Ostatně proto jsou tak nervózní právě Němci, kteří za sebou mají neblahou zkušenost. ECB se brání, že žádná inflace není vidět, naopak tu je skoro deflace. Na to však existuje snadný protiargument, totiž že inflace tu již je, jen ji ECB nevidí, či ji nechce vidět: Je to totiž inflace skrytá uvnitř finančního světa. Akciové burzy, státní dluhopisy a tak dál – to vše už dávno je inflačně předražené.

Obrovské riziko je nyní dvojí: Zaprvé že se za pár let tato finanční inflace přenese i do spotřebitelských cen. Anebo – a to je riziko ještě mnohem pravděpodobnější – že tato iluze praskne, vyvolá finanční krizi a následně panevropskou recesi.

ECB však kamufluje a kamufluje.

Prevzaté z blogu Markéty Šichtařové

14.01.2016 17:27 | Ekonomika 2


Markéta Šichtařová
Vystudovala VŠE v Praze, obory hospodářská politika a finanční trhy, absolvovala studijní pobyt v Německu. Působila na analytických pozicích ve Volksbank, kde se časem stala hlavní ekonomkou. Z pozice odešla ve svých 28 letech, aby založila svoji vlastní analytickou a konzultační společnost Next Finance, s.r.o. Její názory se pravidelně objevují v mediích (tištěných, rozhlasových i televizních).


Súvisiace články

Najnovšie príspevky

posledny | 18.01.2016 23:16 0

Celkom rad citam tieto blogy od p. Sichtarovej, ale ani ona nehovori celu pravdu.
Zda sa mi, ze jedna tema je pre ekonomov vcitane p. Sichtarovej obrovskym tabu.
A to je otazka statneho dlhu v spojitosti s otazkou, ako by sa mali peniaze dostavat do obehu.

Po precitani blogu p. Sichtarovej moze citatel nadobudnut dojem, ze pridavanie penazi do ekonomiky (ludovo zvane tlacenie penazi - aj ked sa pri tom ziadne bankovky fyzicky tlacit nemusia a ani netlacia), ze toto pridavanie pridavanie penazi do ekonomiky je apriori nieco zle, co nevyhnutne musi sposobit inflaciu.
Pritom sa (neviem preco) vzdy opomina jeden zasadny fakt. Ak je ekonomicky rast, t.j. v ekonomike sa preda viac tovarov a sluzieb, tak na uskutocnenie tohto zvyseneho obratu treba aj viacej penazi. Teda peniaze do ekonomiky pridavat treba. Pritom su podstatne 2 faktory:
1. kolko penazi sa prida
2. kto a ako ich pridava

Pridavat treba tolko penazi, aby to zodpovedalo ekonomickemu rastu. Ak sa pridava viac, vyusti to spravidla do inflacie, ak menej, brzdi to ekonomicky rast a sposobuje deflaciu.

Hlavny problem je v tom, ze peniaze sa pridavaju do ekonomiky ako dlh. Centralna banka vytvori peniaze (nemusi nic tlacit, je to len cislo v pocitaci) a pozicia ich (napr. za 1%-ny urok komercnej banke). A komercna banka ich zase za nejaky urok (napr. 3%) pozicia statu / firme / osobe ...

Nuz a potom sa cudujeme, preco su staty take zadlzene a kto ze je to taky ohromne bohaty, ze im moze poziciavat. Nuz, vlastne nikto, je to vsetko len trik, na ktorom vsak niekto pekne ziskava. Kto? Banky, cize ich vlastnici. Oni zhrabnu urok zo statneho dlhu. A nie je to mala suma. Napr. na Slovensku tvoria rocne uroky zo statneho dlhu (odborne = newspeak = zahmlievanie sa to nazyva "obsluha statneho dlhu") ciastku okolo 1,5 miliardy eur, co je asi 10% vybranych dani. Teda aby to bolo celkom jasne, 10% nasich dani ide rovno bankam. Za to, ze boli take dobre a poskytli do obehu peniaze potrebne na fungovanie ekonomiky.

Tu logicky vyvstava otazka, ze ked mozu peniaze do obehu pridavat banky, preco to nemoze robit priamo stat?
Pri takomto navrhu ekonomovia (aj typu p. Sichtarovej) vyskakuju zo stoliciek a hlasno kricia: nie! ne! no! - inflacia! inflace! inflation!
A tym nas klamu a zahmlievaju horeuvedenu podstatu problemu.

Riesenie je take, ze:
1. stat by mal priamo vytvarat peniaze,
2. v mnozstve zodpovedajucom rastu ekonomiky,
3. nemal by mat moznost poziciavat si nieco navyse a tym padom sa zadlzovat.
Moze to byt aj prostrednictvom centralnej banky ako nezavislej institucie, ktora by dozerala na optimalne mnozstvo novo vytvorenych penazi.
No do statnej kasy by sa nedostavali ako pozicka, ale ako dotacia.

posledny | 18.01.2016 23:16 0

Celkom rad citam tieto blogy od p. Sichtarovej, ale ani ona nehovori celu pravdu.
Zda sa mi, ze jedna tema je pre ekonomov vcitane p. Sichtarovej obrovskym tabu.
A to je otazka statneho dlhu v spojitosti s otazkou, ako by sa mali peniaze dostavat do obehu.

Po precitani blogu p. Sichtarovej moze citatel nadobudnut dojem, ze pridavanie penazi do ekonomiky (ludovo zvane tlacenie penazi - aj ked sa pri tom ziadne bankovky fyzicky tlacit nemusia a ani netlacia), ze toto pridavanie pridavanie penazi do ekonomiky je apriori nieco zle, co nevyhnutne musi sposobit inflaciu.
Pritom sa (neviem preco) vzdy opomina jeden zasadny fakt. Ak je ekonomicky rast, t.j. v ekonomike sa preda viac tovarov a sluzieb, tak na uskutocnenie tohto zvyseneho obratu treba aj viacej penazi. Teda peniaze do ekonomiky pridavat treba. Pritom su podstatne 2 faktory:
1. kolko penazi sa prida
2. kto a ako ich pridava

Pridavat treba tolko penazi, aby to zodpovedalo ekonomickemu rastu. Ak sa pridava viac, vyusti to spravidla do inflacie, ak menej, brzdi to ekonomicky rast a sposobuje deflaciu.

Hlavny problem je v tom, ze peniaze sa pridavaju do ekonomiky ako dlh. Centralna banka vytvori peniaze (nemusi nic tlacit, je to len cislo v pocitaci) a pozicia ich (napr. za 1%-ny urok komercnej banke). A komercna banka ich zase za nejaky urok (napr. 3%) pozicia statu / firme / osobe ...

Nuz a potom sa cudujeme, preco su staty take zadlzene a kto ze je to taky ohromne bohaty, ze im moze poziciavat. Nuz, vlastne nikto, je to vsetko len trik, na ktorom vsak niekto pekne ziskava. Kto? Banky, cize ich vlastnici. Oni zhrabnu urok zo statneho dlhu. A nie je to mala suma. Napr. na Slovensku tvoria rocne uroky zo statneho dlhu (odborne = newspeak = zahmlievanie sa to nazyva "obsluha statneho dlhu") ciastku okolo 1,5 miliardy eur, co je asi 10% vybranych dani. Teda aby to bolo celkom jasne, 10% nasich dani ide rovno bankam. Za to, ze boli take dobre a poskytli do obehu peniaze potrebne na fungovanie ekonomiky.

Tu logicky vyvstava otazka, ze ked mozu peniaze do obehu pridavat banky, preco to nemoze robit priamo stat?
Pri takomto navrhu ekonomovia (aj typu p. Sichtarovej) vyskakuju zo stoliciek a hlasno kricia: nie! ne! no! - inflacia! inflace! inflation!
A tym nas klamu a zahmlievaju horeuvedenu podstatu problemu.

Riesenie je take, ze:
1. stat by mal priamo vytvarat peniaze,
2. v mnozstve zodpovedajucom rastu ekonomiky,
3. nemal by mat moznost poziciavat si nieco navyse a tym padom sa zadlzovat.
Moze to byt aj prostrednictvom centralnej banky ako nezavislej institucie, ktora by dozerala na optimalne mnozstvo novo vytvorenych penazi.
No do statnej kasy by sa nedostavali ako pozicka, ale ako dotacia.

Pre pridávanie komentárov a reagovanie na ne sa prihláste alebo zaregistrujte.